Odpovědnost za nelegální software
(základní pojmy a seznámení)
Podstata ochrany software
Software, počítačový program, je chráněn jako dílo zákonem č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (autorský zákon). Podle tohoto zákona lze až na výjimky díla chráněná autorským zákonem užívat pouze se svolením autora - na základě licenční smlouvy.
Veřejnoprávní a soukromoprávní odpovědnost
Odpovědnost za porušování autorského práva musíme rozdělit na odpovědnost veřejnoprávní a občanskoprávní. Veřejnoprávní odpovědnost za porušování autorského práva je upravena v zákoně č. 200/1990 Sb., o přestupcích a v zákoně č. 140/1961 Sb., trestní zákon. Občanskoprávní odpovědnost za porušování autorských práv je upravena přímo v autorském zákoně a v občanském zákoníku.
Zatímco odpovědnost podle zákona o přestupcích a podle trestního zákona připadá v úvahu pouze u fyzické osoby, soukromoprávně odpovědná za porušování autorských práv může být i společnost.
Odpovědnost za přestupek
Podle zákona o přestupcích odpovídá každý, kdo neoprávněně užije autorské dílo, umělecký výkon, zvukový či zvukově obrazový záznam, rozhlasové nebo televizní vysílání nebo databázi. Za takový přestupek lze uložit pokutu až do 15 000 Kč. Za přestupek je ovšem odpovědná pouze fyzická osoba. Pokud došlo k porušení autorského práva společností, např. tím, že užívala software bez příslušné licence, odpovídá ten, kdo za společnost v dané věci jednal, tzn. např. jednatel, který nechal takový software ve společnosti nainstalovat k jeho užívání. Odpovědnost za trestný čin Podle trestního zákona odpovídá každý, kdo neoprávněně zasáhne do zákonem chráněných práv k autorskému dílu, uměleckému výkonu, zvukovému či zvukově obrazovému záznamu, rozhlasovému nebo televiznímu vysílání nebo databázi. Odpovědnost právnické osoby nepřipadá v úvahu, a proto odpovídá ve společnosti stejně jako u přestupku ten, kdo za společnost v dané věci jednal.
Vyhnutí se veřejnoprávní odpovědnosti
Odpovědnosti za přestupek a trestný čin se jednatel společnosti vyhne především tím, že přijme opatření k tomu, aby ve společnosti nemohl být nainstalován a užíván nelegální software. K odpovědnosti za přestupek a trestný čin by ovšem muselo být prokázáno zavinění jednatele. To znamená, že by se muselo prokázat, že instalování nelegálního software zavinil - u přestupku stačí nedbalost, u trestného činu by bylo nutno prokázat úmyslné zavinění. Rozdíl mezi nedbalostí a úmyslem je ovšem v daném případě velmi nezřetelný. Nejúčinnější pro vyloučení odpovědnosti by bylo vydání interního předpisu, který by přímo veškerým zaměstnancům zakazovala nelegální software na počítačích ve společnosti instalovat. Pochopitelně i potom nesmí jednatel užívání nelegálního software nařídit.
Odpovědnost podle autorského zákona a občanského zákoníku
Soukromoprávní odpovědnost za porušení autorského práva je upravena v § 40 autorského zákona. Podle tohoto ustanovení se autor, do jehož práva bylo neoprávněně zasaženo nebo jehož právu hrozí neoprávněný zásah, může domáhat splnění povinností uvedených ve zmiňovaném § 40 autorského zákona, tj. zejména ukončení užívání software, jeho odstranění z počítače a poskytnutí přiměřeného zadostiučinění (omluvou nebo i v penězích).
Podle občanského zákoníku se autor může navíc domáhat náhrady škody a vydání bezdůvodného obohacení.
Vyloučení soukromoprávní odpovědnosti
U soukromoprávní odpovědnosti je situace složitější. Za porušení autorského práva může soukromoprávně odpovídat i společnost. Ve většině případů bude autorem žalována společnost. Je třeba odlišit odpovědnost podle autorského zákona, odpovědnost za škodu a odpovědnost za bezdůvodné obohacení. V případě odpovědnosti za škodu se zavinění předpokládá. Společnost tedy musí prokázat, že užívání nelegálního software nezavinila. Pokud se jí nezavinění prokázat podaří, bude se muset autor pokusit žalovat o náhradu škody konkrétní fyzické osoby, které nelegální software ve společnosti užívaly. U odpovědnosti podle autorského zákona a bezdůvodného obohacení se zavinění zvlášť nezkoumá. Postup zde bude ovšem obdobný. Autor poukáže na to, že software užívala společnost, resp. že byl nainstalován na počítači společnosti, a společnost bude prokazovat, že jej společnost neužívala a že jej nainstaloval zaměstnanec např. pro své soukromé účely.
Vydání interního předpisu
Společnost proto může minimalizovat riziko soukromoprávní odpovědnosti za užívání nelegálního software tak, že si předem v co největším rozsahu zajistí možnost prokázání, že jeho užívání nezavinila a nelegální software neužívala. I zde se jeví pro tento účel vhodným vydání interního předpisu zakazujícího užívání jakéhokoliv nelegálního software, a to k jakýmkoliv účelům, s tím, že instalace jakéhokoliv software ve společnosti podléhá předchozímu písemnému souhlasu jednatele společnosti (výjimka pro freeware a shareware by mohla být nebezpečná, ale zřejmě bude z praktických důvodů nutná). Seznam užívaného a povoleného software by mohl být přílohou takového vnitřního předpisu. Vhodné je i provádění pravidelných kontrol softwarového vybavení na všech počítačích.
Závěr
Úplnému vyloučení soukromoprávní odpovědnosti za užívání nelegálního software ve společnosti je možno se pouze přiblížit. Důraz je třeba klást na preventivní opatření spočívající ve vydání příslušných interních předpisů, postizích užívání nelegálního software zaměstnanci a provádění pravidelných kontrol softwarového vybavení.
